Být viděna

Být viděna, uzřena. Sama sebou i okolním světem.

Velkou část života jsem si nedovolovala se vidět. A dělala jsem všechno pro to, abych zakryla vlastní esenci. Sama před sebou i okolním světem. Nosila jsem výrazné pestrobarevné oblečení, výrazné šperky všude, kde se dalo. Dávala jsem na sebe nánosy všeho, jen abych upoutala pozornost na vnějšek a udělala tak nevědomě obal před svým nitrem. Nosila jsem dredy a v neposlední řadě i tetování, které pokrývá většinu mého těla dlouhou dobu sloužilo k tomu, abych se schovala sama před sebou.

Je tomu přes rok. Kdy mi přestala dávat moje identita slavné brněnské tatérky, kterou jsem si vytvořila smysl. Rozpadla se mi před očima jako domeček z karet a já věděla, že už takto nemůžu jít dál. Rozpletla jsem své dredy a rituálně je spálila na obřadu ohně. S nimi i licenci tetování jako symbol toho, že už nikdy nedám svou práci na první místo před sebe. V ten moment jsem ještě netušila, že symbolika je mnohem hlubšího rázu, než sem v ten moment vnímala. Můj život se otočil o 180 stupňů. Odhalila jsem se. Odhlalila jsem svou esenci a stoupla si naplno na pravdivou cestu sama k sobě. Bez masek a očekávání toho, kým bych měla být, a jak bych se měla chovat.

Netrvalo to dlouho a ukončili jsme vztah s mužem, o kterém jsem byla přesvědčená, že je můj životní partner. Informace, že tento muž je můj dvouplamen mě dlouho držela v iluzi závoje, že všechen ten "shit", kterým procházíme je jen karmické vyrovnání a cesta dvouplamene než se to srovná. Kdy ale? Kam až sem to musela nechat zajít, abych si uvědomila, že tohle nemám zapotřebí? Že mám volbu. A že už dál nemůžu přežívat ve vztahu, kde mě můj partner nevidí. A jak by taky mohl, když jsem se dlouho neviděla ani já sama. Stačilo sebrat odvahu, sundat brýle a podívat se pravdě do očí. Velká bolest a vztek. Né na toho muže, nýbrž na sebe samotnou a na to, že jsem si to tak dlouho nechala líbit a setrvávala v něčem takovém. Odpuštění a obrovský klid a vděčnost, za to že sem si dovolila uzřít pravdu.

Postupně začaly padat další závoje iluzí a masek. S tím, jak jsem se začala proměňovat se začalo hojně proměňovat i mé okolí. Pro spoustu lidí to bylo moc a setkávala jsem se s nepřijetím. Vždyť jsi měla skvělou kariéru, vydělávala velké peníze, mohla si mít cokoliv. A ty toho teď necháš? Vždyť jste vypadali tak šťastně... Ano, takto to možná mnohdy navenek působí, ale ruku na srdce přiznáváme si vždycky jak se opravdu v tom, co žijeme cítíme? Podvědomě jsem se honila za uznáním. Byla jsem workoholik, hojně cestovala. Hlavně sama. Zpětně vím, že často mé cesty za poznáním do exotiky, byli často útěkem ode mě samotné. Cestovala jsem z místo na místo, hlavně abych toho co nejvíce viděla a neměla čas se zastavit a uvědomit si, jak se vlastně doopravdy cítím. Opustila jsem vztah, práci o níž jsem myslela, že s ní i zemřu. A na vlastní tělo pocítila, že to jediné, co je stálé, je neustálá změna a že je na nás samotných, do jaké míry budeme naslouchat svému srdci a následovat jej.

Postupně se čím dál tím více otevírám. Otevírám se své zranitelnosti, křehkosti a své jemné esenci. Dovoluji si v ní být viděna a sdílet autenticky své prožitky a zkušenosti, které mě dovedli až sem. Pochopila jsem, proč jsem si do té doby přitahovala muže, kteří mě neviděli. Toxické vztahy založené na hrách egu, manipulaci a vzájemných maskách. Poděkovala jsem za všechny tyto vztahy, za všechny tyto partnery a zkušenosti, které mě dovedli až sem a dovolila si to celé pustit. Dovolila jsem si přijmout fakt, že vztahy nemusí být takové. Že si lásku nemusím ničím zasloužit, dokonce že se nemusím snažit ani nikomu zavděčit a snažit se být někým, kým nejsem. Dovolila jsem si otevřít své srdce zranitelnosti a otevřít se muži. Dovolila jsem přivítat do svého života vědomého muže, který mě vidí, vnímá a cítí a o kterého se můžu opřít. Muže, který mě ctí jako ženu a váží si moudrosti ženství, naslouchá mi a přijímá mě takovou, jaká jsem. Vzájemně se učíme lásce a tanci polarit. Nasloucháme si a plujeme na vlně přítomného okamžiku.

Přijetí lásky předcházelo i spoustu okamžiku rezistence a tendencí o útěk. Vyplavování vzorců, že tohle si přece nezasloužím. Následný vnitřní hlas, který mě jen ubezpečil v tom, že zasloužím. Zasloužím si přijímat a sdílet hloubku lásky, vědomého partnerství, kdy je propojení tak přirozené, jako by si dvě puzzle skládačky do sebe zapadly a byly. V tom zmizela i veškerá touha o to nahlížet do budoucnosti, společné minulosti z jiných reinkarnací. Dovolila jsem se otevřít sdílení přítomného okamžiku, tanci polarit muže a ženy, splynutí. Dovoluji si být viděna. Dovoluji si cítit a prožívat své emoce. Otevřeli se nové dveře. Nové dveře sebepoznání a sdílení skrze partnerství. Bez her, masek v nahotě a přirozenosti. Děkuji, že jsem sebrala sílu a odvahu a dovolila se spatřit.

Děkuji za cestu pravdu a autenticity. Děkuji za tanec polarit. Za lásku, léčení. Za bezpečí, propojení a laskavost. Děkuji za dotek, něhu a splynutí. Děkuji za Vesmír, synchronicity a přítomnost. Děkuji za smích, radost a lehkost v životě.